Člověk se přizpůsobuje, když si přestane věřit.
Ten, kdo se přizpůsobuje, ztrácí důvěru v sebe sama. Bojí se, že může o něco přijít nebo něco ztratit. Ve chvíli, kdy cítí, že ztrácí lásku, ztrácí sám sebe. Otázka zní: Proč jste s někým, kdo vás nebere takové, jací jste? Je to, jako byste museli, ale vy nemusíte nic. Pokud jste v takovém vztahu vědomě, a víte to, marníte svůj život. Každý člověk chce prožívat lásku. Když jsem se ptal lidí, jestli chtějí vědomě zažívat bolest a utrpení, všichni do jednoho mi řekli, že ne. Když jsem se jích zeptal: Jste šťastní? Nikdo z nich to nedokázal říct. Těm, co byli sami, chyběla láska, a ti, co byli ve vztahu, si vždy něco našli.
Láska je pouze tehdy, když přijímáte druhého, jaký je. Upřímná láska trvá tak krátkou dobu, protože postupně přijdou požadavky na změnu. Časem chcete partnera změnit k obrazu svému, nebo měníte sebe k obrazu partnera. V tu chvíli je láska pryč. Stává se z toho zvyk, rutina, pohodlí, obchod v páru. Hrajete roli, která není vaše. Člověk, který miluje, nemyslí na sebe, ale na druhé. Nečeká nic zpět.
Říkáte si, no jo, ale když jsou ve vztahu dva, tak se musí přizpůsobit, jinak to fungovat nebude. Pokud člověka milujete, tak jej berete takového, jaký je. Nepotřebujete ho měnit. Nechcete s ním manipulovat. Respektujete ho celou bytostí. Jste otevření jeho pocitům i myšlenkám, a tak může být sám sebou. Vzorce, které jsou hluboko v nás už od dětství, nás nutí být opatrné. Ale kdo nám říká, že máme být opatrní? Kdo nám říká, že se musíme přizpůsobovat a měnit se? Je to naše hlava, která si sama vykonstruuje scénář podle toho, co jsme již zažili. Začneme prostě posuzovat a představovat si situace, i když se vůbec nedějí. A tak přicházíme o krásu přítomného okamžiku, krásu lásky, která k nám právě proudí. Už dopředu spekulujeme, co nám partner řekne, co může udělat, jak se zachová nebo co to znamená, ale proč? Nic z toho se neděje. Je to pouze a jen v naší hlavě, v naší představě. Soudíme podle naší minulosti. Proč děláme unáhlené závěry, když to tak vůbec není? Hlava žije v minulosti a v budoucnosti, pouze srdce žije nyní.
Není to fantazie ani iluze, je to skutečnost, kterou každý člověk cítí a touží po ní. Když se přizpůsobíte, je to přetvářka. Nasadíte si masku, která není vaše, a s maskou se žije těžce. Jak se vám dýchá, když jste vedle svého nejbližšího? Řeknete si, já to mám celkem dobré, tak osmdesát ku dvaceti, nikdo není dokonalý. To je pravda. Pak ale nechápu, proč je tam těch dvacet. Pokud berete partnera se vším všudy (tím dobrý i tím špatným), tak to bude vždy sto procentní, protože jedině tak žijete v láskyplném vztahu. Nic nejde samo a i o lásku je potřeba se starat. Stejně jako květinu je potřeba zalévat. Jděte do akce a přestaňte se snažit, protože snahou ještě nikdo nic nedokázal. Pokud vybočíte ze své komfortní zóny (rádoby bezpečí), poznáte tajemství života.
Proto říkám, zůstaňte sami sebou. Neznamená to, že zůstanete stejní, protože se neustále měníte a tomu nezabráníte. Když ale budete sami sebou, dokážete také druhé brát takové, jací jsou, a tak se vám otevřou brány lásky k životu.
Nepleťte si sebevědomí a sobectví. Sebevědomí (být sám sebou) znamená vědět, kým jste, mít úctu sám k sobě, mít se rád. Díky víře sám v sebe, v sobě naleznete spousty lásky, která vás obklopí jako ranní mlha. Sobectví je opak lásky. Sobecký člověk chce získat vše jen pro sebe, účelově využít, manipulovat k dosažení svých vlastních cílů. Takový člověk není nikdy spokojen, protože ve chvíli, kdy dosáhne vytyčeného cíle, už si hledá další, a tak to jde pořád dokola. Nikdy nedosáhne štěstí, radosti, lásky, protože ji sám nemá a nedává.
S láskou Michal