Proč se lidé bojí důvěřovat druhým, a brání se tak životu naplno?

Proč se lidé bojí důvěřovat druhým, a brání se tak životu naplno?

Lidé se brání důvěřovat druhým, protože se bojí bolesti, kterou v minulosti zažili.

Jak ale chcete žít bez důvěry? Bez důvěry v život, v něco, co nás přesahuje. Vždy dostáváme jen to, co si zasloužíme, nic víc nic míň a vše spravedlivě.

Lidé si vytvářejí neviditelné umělé krunýře, aby se jich nikdo nemohl dotknout, aby je nemohl zranit, ublížit jejich citům. I proto na světě chodí tolik lidí jako tělo bez duše. Zafixují se na pár nejbližších, na děti, rodiče, nebo partnera a v tomto malém světě žijí. Náš svět často není o více než šesti lidech, a to je smutný příběh. Nikdo se k vám nemůže dostat blíž, když se vůči druhým uzavíráte. Navíc se ochuzujete o to, co vás v životě může obohatit nejvíce.

Člověk si myslí, že se díky tomuto takzvanému obranému obalu ochrání, ale čemu a komu se brání? Brání se pouze minulosti a zážitkům, které v životě nabral. Bojí se, aby to nedopadlo stejně. Pokud se však neponaučil a nepracoval na sobě, život mu přihraje stejnou situaci, aby se posunul k vědomí sama sebe. Už jsem zmínil, že lidé jsou v ulitách, protože se bojí další bolesti a utrpení. Nevědomě mrzačí sami sebe, jelikož přicházejí o to, co jim život dává a nabízí. Nemůžete existovat a žít plnohodnotný život, pokud stavíte na své minulosti, posuzujete situace podle toho, co jste zažili a podle představ, které jste si vytvořili.

Protože každá situace, stejně tak jako každý člověk, je jiná. 

Důvěra znamená odevzdat se a přijmout to, že vše, co nám do cesty přichází, je správné. Neposuzovat, nehodnotit, ale přijímat to se vší krásou a láskou. I to, co není příjemné, má svůj význam pro náš život a ukazuje nám to směr, kterým se máme dát. Když se zastavíme v bodě, kdy si řekneme, mně to takto vyhovuje, tak se zařadíme. Co to znamená zařadit se? Znamená to, že nám něco vyhovuje rozumově, ale city se rozumem neposuzují. Kdo by se chtěl dobrovolně nacházet ve stavu nepohodlí? Nikdo a právě to nás posouvá dál. Ten, kdo se nachází v rutině, v klidu, ve svém bezpečí, v prostředí a s lidmi, na které je zvyklý, nemá motivaci něco na sobě měnit. Tento člověk ví a ten, kdo ví, je mrtvý. Když totiž řeknete, že něco víte, posuzujete situaci podle vaší minulosti, která teď není, a tudíž je mrtvá. Ve chvíli, kdy si přiznáte, že nevíte, co se stane a jak to bude, jste tady a žijete. To je jediný čas, ve kterém opravdu jste.

Řeknu vám příhodu, která se mi stala. Jel jsem vlakem z Poděbrad do Prahy. Koupil jsem si zpáteční lístek a víc jsem neřešil. Nasedl do vlaku, který mi doporučila paní pokladní na nádraží. Po chvíli ke mně přišel průvodčí a zeptal se na lístek. Ten jsem mu podal a on řekl: „Pane, Vy ale jedete do Kolína.” A já na to: “Jedu do Prahy.” A on na mě: “Ale jedete delší trasou.” A já na to: “Mně to nevadí. Jedu do Prahy, a pokud se tam dostanu i touto delší trasou, tak mi to nevadí, mám čas.” A on na to: “Ale je to delší.” A já: “To nevadí.” A on: “Ale taky dražší, protože jedete déle.” A tak jsem se usmál. Pán pochopil, že mi nezáleží na čase, ale na cíli, a odešel. V Kolíně jsem přestoupil, a to samé se opakovalo i v druhém vlaku. A tak jsem se dostal do Prahy. Když jsem vyjížděl z Poděbrad, nevěděl jsem, v kolik jede vlak, jestli mám přestupovat, jak dlouho se čeká. Jen jsem důvěřoval tomu, že vše je tak, jak má být.

Většina lidí hledá v životě zkratky, ale chybí jim směr. Žádná zkratka neexistuje, to si uvědomte. 

Vzpomeňte na situaci, kdy vám někdo plně věnoval svou pozornost a přítomnost. Jakým způsobem to ve vás rezonovalo? Obohatilo vás to, bylo vám příjemně? Cítili jste se vnímáni jako celistvá bytost se vším všudy, protože vás někdo bral přesně takové, jací jste, bez posuzování. To je stav, po kterém touží všichni, a proto je ho tak málo a je vzácný. Je o důvěře v sebe sama. Pokud dokážete důvěřovat sobě, dokážete důvěřovat i druhým.

Pokud nevěříte sami sobě, nebudete věřit ani druhým a také druzí nebudou věřit vám. 

To, co nejvíce můžete darovat druhému člověku, je vaše plná pozornost. Není to materiální věc, nejsou to peníze. Lidé touží po pozornosti druhých a neustále ji hledají. Zeptejte se sami sebe, kdy jste tento pocit naposledy zažili. Právě proto lidé navštěvují Indii, aby nalezli klid a plné přijetí bez posuzování. To vám může dát i člověk, který vás nezná, anebo od vás nic neočekává. Paradoxní je, že se lidé bojí těch, které neznají, a přitom právě tito lidé je nebudou hodnotit, jelikož jejich minulost neznají. Lidé se setkávají s lidmi, které znají, jen proto, aby dokázali odhadnout reakci druhého člověka. Jak budete reagovat na někoho, koho neznáte? Víte, co bude zítra? Já ne, a proto žijte teď!

Pokud budete důvěřovat v to, co se právě děje, vždy budete na správné cestě. 

S láskou Michal